03.1998
Kendal Nezan, Předseda Kurdského institutu v Paříži, Březen 1998
Článkem Kendal Nezana se vracíme k námětu protiíráckého embarga, kurdská verze možná osvětluje, proč existuje tolik rozpruplných zpráv o krveprolití v Halabji. Co však prokazuje docela jistě, je čistá hegemonistická (z)vůle USA při uvalování embarg bez ohledu na následky, vydávaná za ušlechtilý boj za lidská práva.
Jádrem nedávné krize v zálivu byl výzkum chemických a bakteriologických zbraní Irákem. Bagdád nedal možnost odborníkům OSN prohlédnout prezidentská sídla, kde mají být tyto zbraně údajně ukryty. Toto odmítnutí posloužilo Spojeným státům jako zdůvodnění nové vlny bombardování. Časy se mění. Úmyslné zplynování Kurdů na severu Íráku před deseti lety dojalo Spojené státy zjevně mnohem méně. Půl roku po utrpení města Halabja musel Bílý dům dokonce poskytnout další úvěr na miliardu dolarů. Ovšem v té době byl ještě budoucí "nový Hitler" spojencem západu v boji proti Íránské islámské revoluci. Letního rána 18. března 1988 se nad Halabjou, městem s 60 tisíci obyvateli, ležícím na jižním konci íráckého Kurdistánu, několik kilometrů od íránské hranice, náhle objevily írácké bombardéry. Den předtím padla Halabja do rukou peshmergů (partyzánů) z Vlastenecké unie Kurdistánu (UPK) Jalal Talbaniho, podporovaných íránskými revolučními gardami. Obyvatelé Halabji, navyklí na časté útoky a protiútoky, které od září 1980 pustošili tuto oblast, si zprvu mysleli,že se jedná o další běžnou odvetnou akci. Ti, kteří to stihli, se schovali do nouzových úkrytů. Ti ostatní byli zasksočeni vlnami náletů, iráckých miráží a migů shazujících chemické bomby. Halabju zaplavil opar s vůní hnijících jablek, se západem slunce ustaly nálety a začalo pršet. Lidé začali při světlech loučí hledat své mrtvé. Obraz zkázy, který spatří následujícího dne, je strašný. Ulice pokryté mrtvolami. Lidé překvapení chemickou smrtí uprostřed každodenního života. Novorozenci přitisknuti k mateřským prsům. Děti držící se za ruce se svými znehybnělými rodiči. Všichni jakoby zkameněli. V několika hodinách zemřelo 5000 lidí., z nichž 3200 bylo bez jakýchkoli příbuzných pohřbeno do hromadných hrobů. Fotografie této řezničiny obletí celý svět díky přítomnosti íránských válečných dopisovatelů a po nich také mezinárodního tisku, který této neslýchané události věnuje určitou publicitu, neboť používání chemických zbraní je výslovně zakázáno Ženevskou konvencí z roku 1925 a zatím ji porušila pouze Mussoliniho Itálie při svém tažení v Abyssinie. Tentokrát byl plyn použit státem proti svému vlastnímu obyvatelstvu. Ve skutečnosti používal Irák chemické zbraně proti Kurdům již od 15. dubna 1987. Dva týdny poté, co byl bratranec Saddama Husajna Hassan Ali Al Majid jmenován šéfem Ministerstva pro záležitosti severu, tedy Kurdistánu, dekret 160 rady revolučního vedení z 29. března 1987, ho pověřil plnou mocí k uskutečnění konečného řešení kurdské otázky. Otázky, která nebyly vyřešena válkou trvající s přestávkami od roku 1961 ani politikou arabizace, odsunem obyvatelstva či popravami "vůdců". S mocí nad životem a smrtí se prokonzul Al Majid rozhodl evakuovat a pak zničit všechny vesnice, shromáždit jejich obyvatelstvo do táborů postavených podél velkých silničních tahů a obyvatelstvo označené jako nepřátelské vyhladit. V rámci této strategie je užití chemických zbraní doporučeno jako prostředek k "vyčištění" zbytku partyzánů a těžko dostupných vesnic. V tažení zahájeném 15. dubna proti asi třiceti vesnicím v provinciích Suleymanien a Erbil, způsobí chemické zbraně smrt stovkám lidí a osvědčí tak svou děsivou účinnost. 17. dubna po útoku chemickými zbraněmi v údolí Balisan (400 mrtvých) se 286 zraněných, jež přežili tento útok snaží dostat do Erbil, kde by jim mohlo být poskytnuto ošetření. Jsou však zadržení armádou a pobiti. Šéf Ministerstva pro záležitosti severu nechává toto tažení filmovat (krveprolití, odsun, důsledky plynu), aby o účinnosti svého postupu přesvědčil své spolupracovníky a obzvláště Saddama Husajna. Irácká tajná služba při svém výcviku východoněmeckou Stasi získala velkou zálibu v archivování, a to i svých nejhroznějších činů. Během kurdského povstání v březnu 1991 padla část jejích archivů do rukou partyzánů. Ti ji zaslali organizaci Human rights watch do Spojených států. (18 tun těchto materiálů je spravováno a zpracováváno univerzitou v Coloradu).
400 tisíc obětí za patnáct let
Z archivů se dovídáme o schůzi vedoucích představitelů strany BASS svolané Al Majidem, na které prohlašuje: "Jakmile dokončíme odsun, začneme se všeobecným útokem na Peshmergy. Obklíčíme je a jakmile se ocitnou v malých skupinách, zaútočíme chemickými zbraněmi. Útok chemických zbraní nebude trvat jen jeden den, nýbrž celých čtrnáct dní. (..) Řekl jsem naším odborníkům, že budu potřebovat bojovníky i v Evropě, aby jich (Kurdů) pobili, kolik jen budou moct. S pomocí boží to dokážu, porazím je a zaženu do Íránu, kde je na můj rozkaz napadnou íránští mudžahedini."
3. března podepíše prokonzul směrnici číslo 28/3650, která vytváří "zakázanou oblast zahrnující víc než 1000 kurdských vesnic, kde má být vyhlazeno všechno živé - jak lidé, tak dobytek. Podle této směrnice je z bezpečnostních důvodů "zcela zakázán jakýkoli pohyb osob, strojů i přísun potravin. (…)Sklizeň má být dokončena před 15. červencem. Od tohoto data nebude zemědělská činnost v této oblasti povolena.(…)Ozbrojené síly mají zabít vše živé v "zakázané oblasti".
Vybaveny tímto dobrozdáním zahájily irácké síly své tažení, které dosáhne vrcholu operací "Anfal" (únor - září 1988). Poslední z těchto operací je zahájena 25. srpna, několik dní po uzavření příměří jež ukončilo osmiletou válku mezi Irákem a Íránem.
Šestnáct divizí a prapor chemického vojska (celkově asi 200 tisíc mužů podporovaných letectvem) provádí poslední "vyčišťovací" operaci v provincii Bahdinan prostírající se podél tureckých hranic. Operace vyvolá asi sto tisícovou uprchlickou vlnu k tureckým hranicím. V červenci 1988 armáda zcela srovná se zemí Halabju, město považované Kurdy za starobylé kulturní středisko. Ničení měst a vesnic bude pokračovat až do roku 1989. Ještě v červnu je město Qala Diza se 120 tisíci obyvateli ležící na íránské hranici evakuováno, poničeno dynamitem a srovnáno se zemí. Toto je zároveň poslední z velkých operací tažení. 23. dubna 1989 je Al Majid dekretem 271 Rady revolučního tažení zbaven zvláštních pravomocí. Následně je v prosinci prezidentem Saddamem Husajnem, který tím považuje kurdskou otázku za vyřešenou, zrušen i Výbor pro záležitosti severu,, vytvořený před deseti lety jím samotným. Během tohoto genocidního šílenství bylo vymazáno z mapy 90% kurdských vesnic, jakož asi i dvacítka městeček a měst. Veškerá zemědělská činnost a chov dobytka jsou znemožněny díky 15 miliónu min, jež byly rozesety po celém venkově. Jeden a půl miliónu Kurdů se nacházejí ve sběrných táborech, válka vedená proti této skupině od roku 1974, způsobila smrt více než 400 tisícům z nich. Asi polovina lidí z tohoto počtu zmizela beze stopy (tj. asi 10% kurdského obyvatelstva Iráku). Během mírových jednání s Bagdádem v květnu 1991 (která jsou ovšem neúspěšná) připomene kurdská delegace osud 12 tisíc osob, o nichž nemá nikdo žádné zprávy. Hassan Al Majid se nechá unést: "Neustále všechno zveličujete, počet zabitých v průběhu operace Anfal určitě nepřesáhl 100 tisíc!" Pokud jde o použité prostředky, v zápisu ze zasedání konaného v lednu 1989 se s nimi Al Majid vůec netají: "Mám je snad uchovávat v dobrém stavu, ještě o ně pečovat?Ne. Zahrnuli jsme je do hrobů buldozery. Chtějí po mně jména všech těch zajatců, aby je mohli vydat. Kam mám asi dát takové množství lidí? Začal jsem je rozdělovat do gubernií. Musel jsem poslat buldozery jednou sem, pak zas tam….."
Podpora ze západu
Bagdádský režim se tehdy nemusel obávat jakékoli mezinárodní odezvy. Na záznamu ze zasedání z 26. května 1987 prohlašuje prokonzul Al Majid: "Všechny je zničím chemickými zbraněmi!Kdo by se proti tomu postavil?Mezinárodní společenství na to se..!" Přestože jsou jeho výrazy hrubšího zrna, řezník z Kurdistánu, pozdější guvernér Kuvajtu a nakonec ministr obrany ví, že jeho okázalé pohrdání mezinárodním společenstvím je opodstatněné. Irák je totiž v té době považován za laickou hráz proti islamistickému režimu v Teheránu. Jako takový je podporován zeměmi východu i západu i celým arabským světem s vyjímkou Sýrie. Všechny západní státy mu dodávají zbraně a úvěry. Francie mu kromě prodeje letadel Miráž (Mirage) a vrtulníků půjčí ještě v době války proti Íránu letadla Super-Etendard. Německo dodá Bagdádu velkou část technologie k výrobě chemických zbraní a v rámci velmi neobvyklé spolupráce východ - západ zdokonalí němečtí inženýři irácké scudy sovětského původu. Prodlouží jim dolet tak, aby mohly zasáhnout vzdálená íránská města, jako např. Teherán. I přes velké rozhořčení veřejného mínění, jež vyvolal osud Habalji, se Francie spokojí s prorockým prohlášením, že odsuzuje použití chemických zbraní, ať k němu dojde kdekoli. OSN vyšle do Iráku španělského vojenského odborníka, plk, Dominigueze, jehož zpráva zveřejněna 26. dubna 1988 pouze poznamenává, že "byly znovu použity chemické zbraně jak v Íránu, tak v Iráku" a že "počet civilních obětí roste." Toho dne prohlašuje i generální tajemník OSN: "Jaké zbraně byly použity a kdo je použil lze obtížně určit."
Mocní spojenci Iráku si zjevně nepřáli odsouzení jeho činnosti. Podvýbor OSN pro lidská práva dochází v srpnu 1988 poměrem hlasů jedenáct proti osmi k závěru, že není důvod odsoudit Irák za porušování lidských práv. Pouze Skandinávské země, Austrálie, Kanada a organizace jako Evropský parlament a Socialistická internacionála si zachrání čest jednoznačným odsouzením Iráku. Události se daly do pohybu až po skončení irácko-íránské války a po dalším přílivu uprchlíků do Turecka v září 1988, kteří utíkali před dalšími útoky vedenými chemickými zbraněmi. Francouzský prezident Francois Mitterrand vyjádří ve svém prohlášení ze 7. září své znepokojení ze zpráv o represivních prostředcích použitých proti Kurdům, zejména z těch týkajících se použití chemických zbraní. Dodává, že si myslí, aniž by se jakkoli chtěl vměšovat do Irácké svrchovanosti, že právě "přátelská pouta spojující Irák a Francii, ji (Francii) o to více opravňují vyjádřit svá stanoviska." Oproti tomu prezident Bush zablokuje rezoluci předloženou senátorem Claiborne D. Pellem, jež byla přijata oběma komorami a měla zavést sankce proti Iráku. Bílý dům dokonce udělí Bagdádu další úvěry ve výši 1 mld. amerických dolarů.
Teprve po přepadení bohatého Kuvajtu v srpnu 1990 se stane prezident Saddam Husajn otloukánkem Spojených států a bude Georgem Bushem označen za "nového Hitlera", ale jako užitečný strašák přečká i Válku v zálivu: Nejenom, že americké jednotky neučiní nic pro jeho svržení, ale navíc dovolí, aby jeho prezidentská garda utopila v krvi na jaře 1991 lidové povstání, přestože k němu byli Iráčané vyzváni samotným prezidentem Spojených států.
Překlad : Jiří Mecerod
Originál článku : http://www.monde-diplomatique.fr/1998/03/NEZAN/10174.html
http://www.zmag.org/slovak/nezan-kurds.htm